Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Období největšího ohrožení
V letech 1973-76 bylo prováděno v předpolí velkolomu Československé armády inženýrsko-geologické mapování, z jehož závěrů vyplynula naléhavá potřeba podrobnějšího průzkumu při hranici pánve v 80. letech. Především se potvrdily obavy, že poměry v krystalinickém masivu Krušných hor mohou významně ovlivnit báňskou těžební činnost a naopak. Bylo shledáno, že je nutné naléhavě ověřit stav kristalinického masivu, jeho narušení zlomovou tektonikou, zvětrávacími procesy a sesuvnou činností právě v místech, kde k hranici pánve přiléhá areál zámku Jezeří. Výzkumným úkolem byla pověřena Stavební geologie Praha a vedením výzkumných prací RNDr. Jan Marek. S přehodnocením energetické koncepce došlo však i ke změně záměrů v této lokalitě a velkolom Československé armády zahrnul do své sféry zájmu nejen Dřínovské jezero, zámecký park pod Jezeřím (tzv. arboretum), ale i okolní obce a svahy Krušných hor v bezprostřední blízkosti zámku. Významná kulturní památka byla ještě v polovině 80. let z důvodu prioritní těžby uhlí určena k likvidaci. Příprava demolice naštěstí nebyla realizována tak radikálně a přímočaře, jak tomu bylo u královského města Mostu. Zámek byl zprvu odsouzen k pomalému chátrání. Před veřejností byla zpochybňována jeho vysoká hodnota a také na mapách, vydaných v té době, bychom jej marně hledali. Tyto snahy však vyvolávaly zcela opačný účinek. Problém, který byl nastolen, totiž daleko přesahoval otázku bytí či nebytí zámku.
Vzhledem ke značně problematickým geologickým podmínkám ostrohu, na kterém zámek stojí, by totiž mohlo dojít k ohromnému sesuvu krušnohorských svahů, který by vedl i k naprostému zániku hnědouhelného velkolomu. Samozřejmě, že i zámku hrozilo tak závažné narušení statiky, které by později vedlo k jeho celkové destrukci. Boj o záchranu Jezeří se tedy rozvinul z popudu geologů a vyvrcholil v osmdesátých letech, kdy se na jejich stranu zásluhou přesně cílené novinářské kampaně připojila široká veřejnost. Již v roce 1986 se spontánně utvořila nezávislá skupina zapálených ekologických nadšenců s rozsáhlým odborným zázemím, která se po listopadu 1989 přeměnila v oficiální "Společnost za obnovu Jezeří". Po velkém úsilí byl vytýčen ochranný pilíř, sahající až k spodnímu okraji zámeckého parku, jehož torzu byla v následující etapě rovněž vrácena památková ochrana. Ekologické těžební limity, stanovené v roce 1990, zároveň ochránily těžbou ohrožené městečko Horní Jiřetín a osadu Černice.
Již na sklonku roku 1987 došlo k celkovému přehodnocení a arch. Karel Císař začal se zpracováváním projektu, na jehož základě bylo v následujícím roce přistoupeno k záchraně objektu. V časovém úseku 1988 - 91 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce, při níž se opravovaly stropy středního traktu, byla položena (z důvodu stále nekvalitních keramických tašek) šindelová krytina na severní části střechy, byla provedena nákladná oprava havarijního stavu dvou opěrných zdí v areálu zámku, zřízena nová trafostanice a započata rekonstrukce tzv. Úřednického domu.
Další osud zámku ovlivnily události, které zákonitě následovaly po listopadu 1989. V roce 1991 byly uplatněny a v následujícím roce uznány restituční nároky rodiny Lobkowiczů a zámek vrácen do jejich vlastnictví. Ukázalo se však, že obnova silně devastované kulturní památky je nad jejich síly i finanční možnosti. Opravy dotované ze státních prostředků byly bohužel v tomto období zastaveny a prováděny pouze drobné stavební práce, související s nutnou údržbou. Řešení nastalé situace jistě ocení až historie: v roce 1996 daroval pan Martin Lobkowicz zámek Jezeří státu a objekt se po vzájemné dohodě opět vrátil do správy Památkového ústavu (dnes Národního památkového ústavu) v Ústí nad Labem.
